Historie fary

Původní fara byla postavena v roce 1581. O její původní podobě se nedochovaly žádné konkrétní zprávy. Nutno přiznat, že ani nevíme, zda či do jaké míry je dnešní fara, resp. její dřevěná část původní. V roce 1622 totiž Stárkov vyhořel a fara byla poté obnovena až kolem roku 1660. Do jaké míry šlo o opravu a do jaké míry o novou stavbu s využitím původní kamenné části nelze bohužel odvodit ani z průzkmu stavby, protože stavební technologie se mezi lety 1580 a 1660 změnily jen nepatrně a navíc byly v objektu prováděny různé změny i později. Poslední nám dostupnou možnost, jak stanovit skutečný věk fary se nám tedy jeví dendrochronologický průzkum, který plánujeme ve spolupráci s pracovníky Fakulty dřevařské a lesnické Mendelovy zemědělské university v Brně.

Nejstarší dochovaná fotografie fary

Nejstarší dochovaná fotografie stárkovské fary, pravděpodobně někdy z konce devatenáctého století. Jasně je vidět původní šindelová krytina s vikýřky. V pravé části pak vykukuje ještě nezkrácená budova konírny s kamenným štítem a také šindelovou střechou.


I dnes je ovšem na objektu fary patrné, že prošel několika modifikacemi, bohužel opět tápeme, co se týče jejich datování. Máme sice k disposici kresba a fotografie, většina jich ovšem zachycuje faru z větší vzdálenosti a ze směru od stárkovského náměstí. Je víceméně jasné, že na straně do dvora stála pavlač. Dokazuje to jednak prodloužený převis střechy a pak také vstupní dveře v úrovni prvního patra objektu. Zcela původně tak byla obě patra objektu zcela oddělena - teprve dodatečně došlo k vestavbě vnitřního schodiště. To, že schodiště bylo vestavěno dodatečně je zřejmé podle toho, jakým způsobem je zakomponováno do konstrukce fary - ve vstupní hale, odkud schodiště vychází, bylo dokonce nutno odřezat části některých stropních trámů, které dnes končí prostě ve vzduchu.

Další zásadní stavební změnou byla změna vnitřních disposic. Zcela původně probíhaly podélné chodby uprostřed obou pater objektu od jednoho jeho konce ke druhému. Odhadem někdy v 19. století však byly na jedné straně (směrem k příjezdové cestě) části příček, oddělujících chodbu od místostí, odstraněny a místnosti zvětšeny. Podobná úprava proběhla i v patře přízemním.

 

Vlevo původní uspořádání prvního patra, vpravo pak současný stav. Červená šipka označuje vyboulení čelní stěny po odstranění příček.


V souvislosti s tím došlo k jasně viditelnému posunu oken na čelní stěně. Tato úprava se bohužel ukázala jako velmi nešťastná. Průběžné příčky, zavázané zhruba do středu čelní stěny, totiž nesly část zátěže, která byla na tuto stěnu přenášena a po jejich odstranění došlo k vyboulení a poklesu zejména střední části čelní zdi. A jak už je obvyklé, ani zde nevíme, kdy k zásahu a následné deformaci přesně došlo. Na fotografiích z 19. století je čelní stěna zcela zakryta popínavými rostlinami a její tvar tedy není možno určit. Na fotografiích z dvacátých let dvacátého století už je deformace jasně patrná a to přibližně ve stejném rozsahu, jaký můžeme pozorovat nyní. Tomu, že deformace této části dále nepokračuje, by nasvědčovaly i neporušené vnitřní omítky na této a navazujících zdech. Zajímavé je, že uživatelé fary se nepokoušeli s deformacemi nijak zásadně bojovat, ale spíše se jim dlouhodobě přizpůsobovali. Nejlépe je to vidět na dveřních zárubních horním patře. Ty byly upraveny tak, že ačkoli rozhodně nemají pravoúhlý tvar (protože kopírují deformaci stěny, ve které jsou usazeny), křídla dveří do sebe bez problémů zapadají a ani v zárubních není vidět škvíry, které by vznikly při dalším "rozjíždění".

Kromě čelní stěny došlo v průběhu staletí i k deformaci severozápadního rohu objektu (ve dvoře, směrem ke konírně). Primární příčinou tohoto poškození nebyly dodatečné stavební úpravy (i když vestavba schodiště a odstranění pavlače mohlo přispět), ale pro dobu vzniku objektu typická stavba bez hlubších základů. První trámy roubení byly položeny pouze na jedné volně ložené vrstvě plochých kamenů (což samo o sobě je pokrok, známy jsou i stavby zakládané přímo na zemi). Postupem času docházelo vlivem podmáčení objektu a hmotností, přenášených na tyto trámy, k jejich prohýbání. Tento proces byl nejspíše ještě urychlen po položení lepenkové krytiny a tím i značném zvýšení hmotnosti střechy.

Panoramatický záběr dvora fary, pocházející pravděpodobně z roku 2003, krátce po odkoupení celého areálu p. Šlechtou. Vlevo je ještě vidět budova konírny v původním havarijním stavu

 

Velkou záhadou je několik dnes zacpaných otvorů ve zdech horního patra (roh směrem ke kostelu). Ty byly vždy jasně viditelné na fotografiích fary, nicméně před odstraněním vnitřních omítek jsme vždy měli za to, že šlo o pouhé výklenky, určené například k umístění sošky světce apod. Po sejmutí omítek ovšem vyšlo najevo, že tyto otvory jsou zcela průchozí. Podle vyjádření odborníků na dřevěné konstrukce nemají tyto otvory ani žádný význam z hlediska stavebního, navíc se nachází právě jen v jedné jediné části objektu.

Velice zajímavou součástí fary je střecha. Její krov se vyznačuje tím, že je sestaven zcela bez pomoci hřebíků, alespoň ve své původní části. Veškeré spoje jsou řešeny zámky a vazbami, v případě potřeby zajištěnými pomocí dřevěných kolíčků. Pravděpodobně z devatenáctého století pochází úprava, při které byly krokve spodního patra mansardy posíleny prkennými příložkami, aby se zabránilo jejich vysouvání ze zámků v důsledku deformace objektu. Původně byla střecha pokryta dřevěnými šindely a ještě na fotografiích z konce 19. století jsou viditelné vikýře na straně přvrácené k náměstí - zda podobné vikýře byly původně i na straně u kostela není bohužel známo, protože nejstarší nám známé fotografie, zachycující faru z této strany, pochází až ze dvacátých let dvacátého století. Šindelová krytina byla později nahrazena, resp. doplněna lepenkou. Ta je vidět na fotografiích ze začátku dvacátého století - na horním patře mansardy byly šindele zcela sňaty a nahrazeny prkny, na patře spodním byla lepenka položena přes šindelovou krytinu. Tím se výrazně zvětšila hmotnost střechy a nakonec, zejména díky zanedbání údržby, ani lepenka nedokázala části střechy ochránit před poškozením vlivem vlhkosti. Ačkoli hlavní nosné části krovu nejsou závažněji poškozeny, příložky ke krokvím a jiné vnější prvky bude při rekonstrukci nutno z větší části vyměnit.

Zajímavá je i skladba drobných interierových prvků a doplňků, ilustrující velmi pěkně pozvolný vývoj fary. V některých místech horního patra jsou dodnes na oknech použity ručně kované barokní panty. Ze stejného období pochází i několik dveřních zámků či pískovcový portál v kamenné části spodního patra. Množství oken je vybaveno klasicistními závěsy a přehlídka stylů končí několika okny s hliníkovými kličkami made in ČSSR. Podobnou rozmanitost je možno pozorovat například i u dveří - dílna ve spodní části objektu má dveře kované, většina dveří vykazuje klasicistní znaky, někdy jsou doplněny například starším barokním kováním, případně i dalšími doplňky. V oknech se do dnešní doby dochovalo větší množství skleněných tabulek, vyráběných ještě starší technologií lití na hladinu kapaliny (novější tabulky jsou strojově válcované).

Vytápění objektu a vaření bylo pochopitelně lokální. Podle výsledků sondáže z roku 2005 byla dnešní dílna v kamenné části objektu pravděpodobně používána jako černá kuchyně. Později byla kuchyně přesunuta do míst, kde se nachází nyní a osazena pravděpodobně nějakým primitivním sporákem či kamny. Kamna, které se v kuchyni dochovala, jsou už relativně moderní a pochází období první republiky. V jedné místnosti spodního patra a v jedné místnosti patra horního se dochovala kachlová kamna, zajímavá tím, že jejich topeniště je přístupné z chodby a nikoli z vytápěné místnosti. Toto řešení bylo běžné spíše na zámcích, ve venkovských objektech se vyskytuje jen poměrně vzácně. Oboje dochovaná kamna jsou dodnes plně funkční. Třetí kamna, původně nejspíš umístěná v největší místnosti horního patra, se dochovala v rozebraném stavu a pouze částečně. Z první prohlídky se ovšem zdá, že chybějící kachle bude možno vyrobit a tak do budoucnosti plánujeme rekonstrukci těchto kamen. O zdrojích tepla v ostatních místnostech toho mnoho nevíme, v době, kdy jsme na faru poprvé přišli, byly tyto místnosti osazeny relativně moderními litinovými kamny z dvacátého století, některé pak nebyly zdrojem tepla vybaveny vůbec - pravděpodobně se využívalo tepla z vytápěných sousedních místností.